„Půjdu někdy příště.“ Věta, kterou si říkáme častěji, než bychom chtěli. Preventivní prohlídky odkládáme, i když víme, že dávají smysl. Nejde přitom jen o lenost — za odkládáním stojí kombinace psychologických nastavení, návyků i strachu. Jedním z hlavních důvodů je jednoduchý pocit: když mě nic nebolí, jsem zdravý. Jenže řada nemocí, jako třeba vysoký krevní tlak nebo cukrovka, se dlouho nijak neprojevují. Právě proto má prevence smysl – dokáže odhalit problém dřív, než se o

Jsou chvíle, kdy člověk stojí tváří v tvář něčemu, co si nevybral. Nemoc. Nejistota. Strach. A často i ticho, které přichází spolu s nimi. Možná si říkáme: „Co můžu udělat? Stejně nemůžu pomoct.“ Jenže právě tady se často mýlíme. Výzkumy z psychologie i neurověd totiž ukazují něco překvapivého a zároveň hluboce lidského: už samotný pocit, že na nás někdo myslí a že v tom nejsme sami, má reálný, měřitelný vliv na naši psychiku i tělo. Síla, která není vidět Podpora nemusí být

Úzkost je u lidí, kteří procházejí onkologickým onemocněním, velmi častá. Nejde přitom jen o běžný strach z diagnózy, ale o hlubší a dlouhodobý psychický stav, který souvisí s nejistotou, náročnou léčbou i změnou životní situace. Podle odborných studií se výraznější příznaky úzkosti objevují přibližně u 30–40 % onkologických pacientů. V pokročilých fázích nemoci může být tento podíl ještě vyšší. Úzkost tak patří mezi běžné, ale zároveň velmi zatěžující součásti onemocnění. V